Život jako neskutečný sen: exkluzivní rozhovor s Davem Grohlem o zákulisí Nirvana, fenoménu Foo Fighters

Vydavatelé pamětí ex-bubeníka kultovní grunge formace Nirvana a stálého frontmana Foo Fighters Davea Grohla původně navrhovali klasický plán propagace knihy: pár veřejných čtení, akustická píseň s kytarou, sekce otázek a odpovědí a balík prodaných výtisků. Hudebník však přistoupil k věci s naprosto jiným rozsahem.

Autor: Mark Savage, hudební recenzent BBC

„Udělal jsem z toho celou inscenaci,“ přiznává Grohl před premiérou, trochu nesměle, ale s hrdostí. „Koncept show jsem napsal před pouhými pěti dny. V ní názorně ukazuji, jak jsem se učil hrát na hudební nástroje.“

Vše začíná tím, že mladý Dave sedí na podlaze v ložnici, vyklepává rytmy zuby a do obyčejných polštářů — přesně takto budoucí legendární bubeník chápal základy bicích, než si ušetřil na vlastní soupravu. Poté předvádí, jak nahrával primitivní tracky na starý kazetový magnetofon, načež vyveze na pódium profesionální bicí soupravu a mocně zahraje nesmrtelnou hymnu Nirvana — „Smells Like Teen Spirit“. Tato improvizovaná show dokonale odráží Grohlův přístup nejen k hudbě, ale i k samotnému životu. Ve svých 52 letech, když vyprodává stadiony po celém světě, stále není schopen plně pochopit vlastní rozsah úspěchu.

„Kniha je napsána z pohledu člověka, kterému se zdá, že se to všechno neděje jemu,“ říká. „Nemohu uvěřit, že to všechno bylo v mém životě: možnost zahrát si s idolem dětství Tomem Pettym nebo sednout do letadla, vypít pár skleniček a odletět do jiného města vystoupit před mnohatisícovým davem. Každý den vzpomínám na něco podobného a říkám si: "Tohle mi před smrtí proběhne před očima"“.

Před začátkem své scénické show Dave Grohl sdílel s BBC úvahy o memoárech „Vypravěč“, 30letém výročí epochálního alba Nevermind a vysvětlil, proč návrat legendární skupiny ABBA ho přivedl do absolutního nadšení.

Proč kniha? A co má společného lockdown?

Proč jsi se vůbec rozhodl sednout k psaní knihy? Vinou všeho je pandemie a izolace?

Vše začalo osobní stránkou na Instagramu. Když bylo jasné, že budu muset zůstat několik měsíců zavřený doma, pomyslel jsem si: „Moje tvůrčí pudy potřebují nějaký ventil.“ Tak se objevil účet „Pravdivé příběhy Davea“, kde jsem začal publikovat životní historky. Protože oba mí rodiče byli brilantní spisovatelé, mám od dětství vložené určité dovednosti. Po napsání čtyř nebo pěti příběhů jsem se přistihl při myšlence: „A proč nezkusit napsat knihu?“

Jak se ti podařilo obnovit tolik detailů z minulosti? Vykopával jsi stará fotoalba a deníky?

V hlavě mám vybudovanou vlastní mentální kartotéku, kde je vše přísně seřazeno podle hudby. Stačí mi pustit track ze 70. let a okamžitě si vzpomenu, kde jsem v tu chvíli byl; a pokud zazní skladba Nirvana, lehce vyjmenuji i to, co jsem měl na sobě při nahrávání.

— Ó, pojďme to zkontrolovat! Do čeho jsi byl oblečen během práce na písni In Bloom?

Měl jsem na sobě žluté šortky a podomácku vyrobenou bílomodrou košili. Zdá se, že jsem v období práce na Nevermindnosil jen je. Do světa vysoké módy to mělo daleko!

Od stadionového pohrdání až po magii živého zvuku

V knize je úžasný citát: „Stadionový rock jsem nikdy neměl rád. Až do té doby, než jsem se ocitl na okraji pódia.“ Co se změnilo?

To je přece to nejlepší místo v hledišti! Když obrovský stadion sborově zpívá tvé písně, je to čistá magie. My, lidé, kriticky potřebujeme hmatatelný pocit jednoty, společného prožívání emocí. Tohle je přesně ono.

Ale jako zuřivý punker v 80. letech ses na stadionové rockové giganty určitě díval spatra. Jak se ti podařilo překonat tento rozpor?

V dětství byly mé stěny polepeny plakáty Led Zeppelin, The Beatles, AC/DC a dalších grandiózních skupin. Pro mě se zdáli být postavami z pohádek. Později jsem poprvé přišel na koncert undergroundové punkové kapely v malinkém washingtonském klubu pro zhruba 50 lidí. Viděl jsem tuhle syrovou, nekompromisní energii živého rock'n'rollu a pomyslel si: „Tohle je ono, to pravé.“ Sny o stadionech okamžitě zmizely do minulosti.

Ale pak přišel strmý úspěch Nirvana, armáda fanoušků začala lavinovitě růst a mé dospívající přesvědčení se dostalo do tvrdého konfliktu s realitou. Vzniklo opravdové morální dilema. Přitom jsem od přírody člověk, který miluje sdílet se všemi naprosto vše — i radost, i smutek, hulákat písně a pít spolu. Ve výsledku jsem se s tímto statusem úplně smířil a dokonce se mi to zalíbilo.

Tebe zaslouženě nazývají „nejpříjemnějším člověkem v rockové hudbě“. Odkud se bere taková povahová vlastnost?

Pravděpodobně to jde od mámy. Vyrostl jsem ve Virginii, jižně od Washingtonu — není to ten nejhlubší jih, ale lidé tam mají zvláštní důstojnost. Částečně se projevuje i to, že jsem se formoval v undergroundové hudební partě Washingtonu. Komunita byla úplně malinká, pár stovek lidí. Pokud někdo na koncertě potřeboval kytarový zesilovač, bez váhání jsi mu půjčil svůj. Dodnes vnímám všechny muzikanty jako součást jednotné globální komunity. Je jedno, jestli je to Rihanna nebo Sting — já klidně půjdu do zákulisí a budu bušit na každou šatnu s lahví whisky v ruce, jen abych pozdravil člověka.

30 let Nevermind, šílenství slávy a věčné problémy se sluchem

Minulý týden epochálnímu albu Nevermind bylo přesně třicet let. Pamatuješ si, co jsi dělal v ten historický den?

Zdá se, že jsme odehráli koncert v Torontu. Když se album teprve objevilo na pultech, nikdo od něj nečekal vesmírné úspěchy a my vystupovali na místech pro 100–200 lidí. Ale jakmile se klip k „Smells Like Teen Spirit“ dostal do rotace asi týden poté, vše kolem doslova vybuchlo. K momentu skončení turné se publikum utrhlo ze řetězu a my museli ve spěchu vypadnout. Kolem začalo absolutní šílenství.

Jak se vám dařilo nezbláznit v epicentru tohoto šílenství?

Byli jsme úplně zelení kluci: mně 22, Kurtu Cobainovi — 23 nebo 24 let. Každý se se stresem vypořádával po svém. Když jsem cítil, že mě začíná konkrétně tavit napětí, sedl jsem na letadlo domů do Virginie, udělal barbecue s přáteli a povídal si s mámou. To pomáhalo vrátit se z nebe na hříšnou zem. Spadlou světovou slávu je těžké unést. Když dnes vidím mladé umělce, kteří se náhle stali superstar, upřímně s nimi cítím — bez těžkých následků to nikdy neprojde.

Kolovaly zvěsti, že originální master pásy Nevermind shořely při rozsáhlém požáru v Universal Studios v roce 2008. Je o tom něco známo?

Upřímně řečeno, přesně nevím. Ale obvykle studia mají vždy záložní kopie nahrávek, takže doufám, že hudba nezmizí navěky.

— To znamená, že někde přece jen existuje originál?

U mě doma u mámy se uchovává obyčejná kazeta, ano. No co se dá dělat!

— Znamená to, že budoucí reedice alba budou přikořeněny firemním analogovým šuměním pásky...

No, k současnému momentu už jsem tak nahluchlý, že stejně nic neuslyším.

Máš diagnostikovaný tinnitus (neustálé zvonění v uších)?

Posledních 30 let! Lehám si spát a v uších je neustálý zvuk: „Iiiiiiiiiiiii“.

— A jak se s tím spí?

Ano, už dávno jsem si zvykl! Levé ucho prakticky neslyší kvůli dlouholetému bombardování bicími a výkonnými pódiovými monitory. Takže teď nemám žádné problémy, když děti doma běhají a dělají hluk. Stačí si jen lehnout na polštář zdravým uchem.

— Až vyrostou, začnou toho využívat. Budou křičet do tvého hluchého ucha: „Táto, můžu si půjčit auto?“

Haha! A já jim na to odpovím: „Cože? Neslyšel jsem!“

Život po Nirvana, UFO a slzy pod ABBA

Po rozpadu Nirvana jsi prohlásil, že jsi vytvořil Foo Fighters proto, že „život pokračuje“. Silně řečeno.

No ano, po smrti Kurta se náš svět převrátil vzhůru nohama a bylo naprosto nejasné, jak žít dál. Hned po tragédii jsem dostal pohlednici, kde byly tyto řádky: „Teď nechceš hrát. Ale budeš. A to ti zachrání život“. A ačkoliv pochopení nepřišlo hned, ve výsledku jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí zůstat naživu, a že jsem povinen využít tuto šanci a dělat to, co miluji nejvíce — hrát hudbu. To mě zachránilo. Takže Foo Fighters vždy zosobňovali pro mě samotný život. Pomohli mi překonat nejtěžší zkoušky.

Skupina je pojmenována po vojenském termínu z doby druhé světové války, označujícím UFO. Věříš v existenci mimozemšťanů?

Ó ano, jsem dávný ufo-maniak! Sleduji toto téma už mnoho let. Ačkoliv to, co vláda USA odtajnila toto léto, pro mě nebyla velká novinka. Svatě věřím, že lidstvo ve vesmíru není samo, a to mi naprosto vyhovuje. Na mou každodenní rutinu to nijak neovlivňuje, ale jsem zatvrzelý romantik: při pohledu na hvězdné nebe si říkám: „Panebože, doufám, že nejsme sami.“ To by byla past!

— A kdyby přiletěl létající talíř a zastavil se nad vaší scénou, otevřel se poklop, udeřilo oslepující světlo — půjdeš se podívat, co je tam nahoře?

Ne, no vždyť jsme tak dlouho stavěli tuto scénickou konstrukci! A nechat všechno je škoda. Takže je raději pozvu na návštěvu.

— Na barbecue?

A proč ne? Upéct maso pro mimozemské hosty!

Vím, že vášnivě miluješ skupinu ABBA. Jak jsi reagoval na jejich grandiózní comeback?

Ó ano, já je zbožňuji! Poté, co jsem si přečetl zprávu, že se vracejí a vydávají nové album, jsem hned poslal odkaz stovce přátel, a pak pustil jejich novou píseň. Brečel jsem jako dítě. Rozplakal se prostě nahlas!

— Co tě tak zasáhlo?

Pocit, že se čas kolem zastavil. No a potom, je to úžasně krásný, romantický, melancholický a neuvěřitelně dojímavý pohled do minulosti. Ach, to je velkolepé! Ano ABBA prostě fyzicky neumí psát špatnou hudbu.

— A kdyby tě pozvali hrát s nimi?

Šel bych, ani na vteřinu bych neváhal. Ukažte mi bicí soupravu a já začnu klepat. S nimi bych si zahrál s obrovským potěšením.