Zrození legendy v rozporu s pravidly: Jak Chuck Schuldiner a skupina Death otevřeli světu extrémní metal

Když přijde řeč na směr, v jehož názvu figuruje slovo „smrt“, průkopníkovi a zakladateli žánru death metal jménem Chuck Schuldiner by bylo možné odpustit myšlenky, že vytvořená šílená hudební odnož má své vlastní přísné hranice. Nicméně ve skutečnosti je všechno přesně naopak: tento kultovní hudebník pevně věděl, že jeho dítě je odsouzeno k velkolepému světovému úspěchu.

V polovině 80. let Schuldiner virtuózně spojil v jediném tvůrčím kotli svou vášeň pro novou vlnu britského heavy metalu (NWOBHM), progresivní metal a svižný thrash, čímž prakticky obdaroval svět novým extrémním zvukem. Jeho jistota v obrovský potenciál tohoto stylu zůstala neochvějná i přes vlnu tvrdé negativity a naprostého nepřijetí, se kterou se hudebníci setkali hned na startu své cesty. V archivním rozhovoru pro dubnové číslo časopisu Guitar World z roku 1995 lídr skupiny Death naprosto jasně vyjádřil, jak silná byla jeho osobní víra v tento ambiciózní hudební směr a v žánr jako celek.

Jak poznamenal sám Chuck Schuldiner, kterému se podařilo pozvednout extrémní metal na nepředstavitelné a nečekané výšiny před jeho předčasným skonem v roce 2001, nikdy nepochyboval o správnosti zvolené cesty. Ačkoliv, podle jeho vlastního přiznání, důvody k pochybnostem byly pádné, protože v té době doslova každý kolem opakoval hudebníkům, že jejich tvorba je naprostý propadák.

Kolektiv se cítil jako skutečný vyvrhel na hudební scéně Orlanda. Všechny ostatní školní rockové kapely té doby neustále pomlouvaly jejich adresu. Hudebníky cejchovali za hrozný a odpudivý zvuk. Chuck souhlasil, že v začátcích jejich projev mohl skutečně působit divoce a syrově, ale byla v něm jedna nejdůležitější věc — absolutní, upřímná oddanost své věci. Právě tato nekompromisní čestnost nakonec změnila směr hudebních dějin.

Unikátní přirozený talent lídra skupiny Death — a on byl bezpochyby skutečným virtuosem kytarového mistrovství — dovolil vzít nejtěžší, nejhutnější a nejagresivnější prvky z jeho oblíbené hudby a dát jim formu, která dokázala zaujmout široké publikum bez ztráty své extrémní podstaty. Právě díky tomu death metal přerostl rámec krátkodobého šokujícího triku a stal se seriózním uměním.

V dnešní době jsou takové monumentální počiny skupiny jako Human, Individual Thought Patterns a The Sound of Perseverance, oficiálně uznávány jako fundamentální klasika těžké scény. A takové celosvětově známé moderní kolektivy jako Machine Head a The Black Dahlia Murder, otevřeně nazývají skupinu Death a novátorský přístup Chucka Schuldinera svým hlavním zdrojem inspirace. Maestro opustil tento svět příliš brzy, ale zanechal po sobě velkolepý odkaz vytvořený navzdory jakýmkoliv okolnostem a předpovědím kritiků.

K roku 1995 už extrémní metal pevně upevnil své pozice na hudebním trhu a velká specializovaná vydavatelství začala aktivně podepisovat kontrakty s těžkými skupinami v naději, že tento styl posunou na úroveň mainstreamu. Nicméně sám Schuldiner byl přesvědčen, že právě chyby nahrávacích společností byly hlavní příčinou dočasných potíží hnutí v daném období. Avšak vektor jejich vlastního osudu už se začínal prudce měnit.

Ve svém rozhovoru pro Guitar World kytarista zdůrazňoval, že mnohé společnosti podepisovaly smlouvy naprosto s nesprávnými interprety. A nebylo to projevem arogance z jeho strany. Naopak, Chuck vždy vydal ze sebe všech 150 procent při tvorbě každého alba pro své minulé vydavatelství Relativity. Proto situace, kdy hotová alba fakticky vedení odkládalo do šuplíku a plody tvého života byly prostě vyhozeny na krajnici, vyvolávala u něj kolosální hněv a zklamání.

V období, kdy tým začínal s tvorbou svého šestého studiového alba Symbolic v roce 1995, stále byli vázáni závazky vůči společnosti Relativity. Hudebník s hrůzou vzpomínal na myšlenky o tom, že předání této vytrpěné desky do rukou lhostejných funkcionářů ho doslova zabíjelo zevnitř. Pro něj by byla skutečná rána vidět, jak se tento silný materiál odesílá na smetiště dějin kvůli cizí lhostejnosti.

Zakladatel žánru poznamenával, že nikdy neměl rád chození a stěžování si na osud, ale průmysl dlouhou dobu nedával jeho skupině tu plnohodnotnou šanci, kterou snadno dostávaly mnohé jiné kolektivy podepsané u velkých major labelů. Situace se změnila s přechodem pod křídla slavného vydavatelství Roadrunner, jehož vedení skutečně uvěřilo v potenciál skupiny a poskytlo jí mocnou podporu. Vše, co si hudebník upřímně přál, byla čestná příležitost se naplno projevit na té nejvyšší úrovni, připraven osobně přiznat porážku, pokud by snad úkol nezvládli.

Zahájení spolupráce s vydavatelstvím Roadrunner se ukázalo jako strategicky vypočítaný a neuvěřitelně přesný krok. Finální studiový mistrovský kousek kolektivu, který dostal název The Sound of Perseverance, předvedl působivé komerční výsledky. Deska se na startu prodala v úctyhodném nákladu kolem 30 000 kopií a dodnes hrdě ční na hudebním Olympu jako bezchybný, kultovní a etalonový vzor skutečného kytarového umění.