Tajemství stárnutí kytar: Ředitel Gibson Mark Agnesi vysvětluje rozdíl mezi "relic" a autentickým stárnutím

Pořízení autentického vintage nástroje na úrovni legendárního 1959 Les Paul zůstává pro většinu kytaristů nedosažitelným snem, pokud tedy nejde o sběratele úrovně Joe Bonamassa.

Nicméně ředitel pro rozvoj značky Gibson Mark Agnesi je přesvědčen: uměle zestárlé kytary otevírají přístup ke specifikacím staré školy a vintage pocitům ze hry, aniž by bylo nutné utrácet astronomické částky.

"Neustále vidím v komentářích spory ohledně — nesnáším ten termín — 'relicových' kytar. My v Gibson se nezabýváme umělým poškozováním (relic'ing). My kytary staříme (aging) a snažíme se je dovést ke konkrétním vzorům, které se vyskytují v reálném životě. Vždyť i dokonale zachovalá kytara, která ležela v kufru 60 let, se stejně pokryje mikrotrhlinami laku," — sdílí Mark Agnesi v podcastu Inside The Noise s generálním ředitelem Guitar Center Gabe Dalporto.

V čem je tedy klíčový rozdíl? Pokud tradiční relic'ing spočívá v umělém nanášení hlubokých škrábanců, oděrek a opotřebení pro vytvoření efektu hraného nástroje, pak proces stárnutí (aging) staví na detailním studiu reálných historických vzorů. Hlavním cílem je předat celý zážitek z vlastnictví vintage nástroje, a ne mu prostě jen přidat kosmetické opotřebení.

Jak podotýká Mark Agnesi, úkolem je znovu vytvořit ten samý emocionální pocit, který zažíváte, když držíte v rukou originální 1959 Les Paul v hodnotě 700 000 dolarů:

"Téměř nikdo si nemůže dovolit originál z roku 1959. Co tedy udělat, abychom dali co největšímu počtu lidí možnost otevřít kufr a říct: 'Páni!'? Právě tím se zabývá divize Gibson Custom Shop, a zejména kytary vytvářené v dílně Murphy Lab."

Laboratoř Murphy Lab, oficiálně spuštěná v roce 2019, využívá a zdokonaluje technologie vyvinuté kytarovým mistrem Tom Murphy, který tomuto směru zasvětil celý život. Úkolem divize je estetické a přesné stárnutí každého nástroje při úplném zachování vzhledu a pocitů originální éry.

Mark Agnesi vzpomíná na období své práce v legendárním losangeleském obchodě Norman's Rare Guitars a zdůrazňuje, jak blízko se moderním technologiím podařilo přiblížit se k vintage originálům:

"Do obchodu často chodili kytaristé s dotazy a majitel Norm vždy odpovídal: 'Když si koupíte moderní reedici, dostanete 90 % toho samého zvuku a pocitů a za zbývajících 10 % platíte obrovské peníze za vintage'. Po třech letech mé práce tam se tento rozdíl zmenšil na 95 %. Ale právě těch posledních 5 % vytváří tu pravou magii."

Dnes, díky skenování detailů a hlubokým výzkumům, se tento rozdíl každý rok zmenšuje:

"Dostáváme se k těm nejmenším nuancím. Jsem si jistý, že nastane moment, kdy koupě originálu bude výhradně otázkou sběratelství. Vím, že se najdou lidé, kterým se můj názor nebude líbit, vždyť vlastnictví originálu z 1950. let má svou auru. Ale je ten nástroj z hlediska charakteristik lepší? To ať rozhodne kytarista. Osobně jsem naprosto šťastný, že hraji na své kytary ze série Murphy Lab."