LADKORGUITARS

Článek ·

Vzpoura Billyho Idola, slzy Phila Collinse a invaze klonů Ricka Rubina: jak proběhl ten nejbláznivější a nejhlučnější ceremoniál Rock and Rollové síně slávy roku 2026!

Chris Rock tvrdě zaútočil na Diddyho, Jack Black připil na nepřítomnost Iron Maiden, a Gwen Stefani zazpívala duet se svým idolem z dospívání — ceremoniál uvedení do Rock and Rollové síně slávy roku 2026 se proměnil v grandiózní, hranice generací stírající rock'n'rollový chaos.

Legendární producent Rick Rubin shrnul ceremoniál roku 2026 jedinou větou: „Rock and roll nelze zabít».

A to je čistá pravda, uvážíme-li, kolik lidí na pódiu sobotního večera strávilo poslední půlstoletí testováním této teorie v praxi.


Grandiózní show v losangeleském Peacock Theater byla velkolepá, sentimentální a skutečně fascinující: rappeři, punkeři, metalisté, souloví zpěváci a hudební producenti, stejně jako celá armáda králů rockové hudby, kterých by bylo dost na to nejbláznivější rodinné setkání. Někteří nominovaní se ani neobtěžovali přijet. Jiní zase vystoupili na pódium, aby dokázali, že věk je jen číslo, i když k tomuto číslu dnes patří brýle na čtení, hole a přátelská pomocná ruka při cestě k řečništi. (Televizní verze ceremoniálu vyjde 8. prosince na kanálu ABC a následující den se objeví na streamovacích službách Disney+ a Hulu).

A pak na pódium vystoupili Red Hot Chili Peppers, převlečení za samotného Ricka Rubina.

Obrovské šedivé vousy, plešatějící bílé paruky, brýle s oranžovými skly: členové kapely se proměnili v celou četu klonů Rubina a pořádně to rozbalili se svým superhitem „Give It Away“ z alba Blood Sugar Sex Magik — první desky, kterou pro ně produkoval. Na basovém bubnu bubeníka Chada Smithe se skvěl portrét samotného maestra. Byla to ta nejúžasněji absurdní podívaná večera a přímý důkaz toho, že „Peppers“ jsou stále schopni odvázat se stejně drze jako ti kluci, kteří kdysi vycházeli na pódium jen v ponožkách navlečených na strategicky důležitých místech.

Skutečný Rick Rubin, kterého na cenu za „hudební mistrovství“ nominoval sám Neil Young, převzal sošku v šortkách, sandálech a brýlích s růžovými skly. Celý jeho projev sestával ze čtyř slov: „Rock and roll nelze zabít“. Poté prostě odešel z pódia.

Do té doby už večer sám o sobě vše dokázal místo něj.


Show nečekaně zahájili U2předvedením skladby „Silencio“ ze svého nového alba Carnival de Luz obklopeni tanečníky v helmách a se štíty zásahové jednotky, načež spustili klasickou „Pride (In the Name of Love)“. Bono ukázal gesto míru, pak zaťatou pěst a poté znovu gesto míru. Později téhož večera Trent Reznor označí U2 mezi kapely, které by zněly úplně jinak bez vlivu Joy Division a New Order.

Nicméně, Rock and rollová síň slávy byla vždy proslulá nejen těmi, kteří přišli, ale i těmi, kteří událost ignorovali. Oasis o sobě dali vědět tím, že prostě zůstali doma.


Bob Odenkirk je uvedl svým typickým stoickým projevem. Herec se přiznal, že poslouchal Oasis každý den před odchodem na natáčecí plac v roli Saula Goodmana, aby načerpal „drzost, energii a kuráž“. Skupinu označil za „dávku Viagry pro vlastní ego“. Poté se obrátil k prázdným sedadlům: „Je někdo vůbec překvapen, že se neukázali? — zeptal se. — Kdyby přišli, bylo by to naprosto v rozporu s jejich charakterem. Dokonce bych se o ně začal bát.“

Následně na pódium vystoupil Steven Wilson Jr. s komorní verzí „Wonderwall“, vyměnil britpopový lesk za vlastní drsný chrapot s nádechem country.

U Iron Maiden se našla mnohem pádnější omluva, proč vynechat vlastní korunovaci. Byli zaměstnáni tím, že zůstávali Iron Maiden — právě teď skupina koncertuje v Austrálii.


Jack Black otevřel blok věnovaný jim tím, že vykřikl řádek z „Run to the Hills“, a pak hned přešel k věci: „Existovala někdy jiná skupina, která by to řezala tak tvrdě a tak dlouho? — dožadoval se odpovědi. — Odpověď zní ne!“ Pokud jde o jejich nepřítomnost, Black dodal: „Ve skutečnosti tu dnes ani nejsou. Protože právě teď drtí světové turné, jako to dělají posledních 50 let!“

Poté Jack Black přivedl na pódium tu nejneuvěřitelnější superkapelu večera: kytarista Kirk Hammett a baskytarista Robert Trujillo z Metallica, bubeník Brad Wilk z Rage Against the Machine, virtuózní kytarista John 5 (John 5) a St. Vincent na hlavním vokálu. „Přivítejte St. Rage Metallica Five!“ — zařval Black, a hudebníci se vrhli do útoku s legendárním hitem „The Trooper“. Pozvání St. Vincent byla geniální trefa — skutečná art-rocková kytarová hrdinka převzala kontrolu nad nejslavnějším cvalem v historii heavy metalu. Pokud sami Iron Maiden nemohli přiletět na vlastní oslavu, jejich záskoky nadělaly dost hluku na to, aby je bohatě nahradily.

Ale při všem tom rámusu patřil ten nejpronikavější a nejdojemnější moment večera Philu Collinsovi.

Collins, kterému zdravotní problémy v posledních letech nedovolily vystoupit na pódium, přišel k mikrofonu opíraje se o dvě hole, zatímco jeho děti — Lily, Nicholas a Joely — ho podporovaly z hlediště. Hudebník nedokázal zadržet slzy, když celý sál, včetně Jimmyho Kimmela a Vince Vaughna, vstal v jednotných ovacích.

Bubeník Travis Barker představil Collinse s nadšením malého kluka, který potkal svého hlavního idola. Podle jeho slov byly hity „Sussudio“, „Take Me Home“, „Easy Lover“ a „Against All Odds“ soundtrackem jeho dětství, ale nic se nevyrovná tomu konkrétnímu bubenickému přechodu v písni z roku 1981 „In the Air Tonight“ — „pravděpodobně nejlepším bubenickým breakem všech dob“.

„Ani nemusíte být bubeníkem, abyste znali tohle místo, Phile, — řekl Barker. — Když začne tenhle moment, každý začne bubnovat do vzduchu imaginárními paličkami“. Ironií, dodal, je, že Collins nikdy nevypadal jako chlap, který by dokázal vyprodukovat tolik hluku: „Ten zvuk změnil všechno“.

Collins, který se nyní stal dvojnásobným členem Síně slávy (poprvé do ní vstoupil jako součást Genesis v roce 2010), okamžitě uvolnil atmosféru sebeironií: „Víte, ve skutečnosti to není tak zlé, jak to vypadá zvenčí“.

Poděkoval svému dlouholetému manažerovi Tonymu Smithovi, který podle jeho žertovného prohlášení vede jeho záležitosti od roku 1485: „Vyrůstal jsem s jediným přáním — prostě hrát na bicí. Všechno ostatní se stalo jednou velkou šťastnou náhodou“.

Nejteplejší slova díků zazněla na adresu jeho asistentky Lindsey Evansové, které připsal záchranu svého zdraví: „Bez ní bych tu nebyl. Už bych ležel v bedně, šest stop pod zemí“. Zároveň dal jasně najevo, že ještě neřekl své poslední slovo: „Ještě o mně uslyšíte, to vám slibuji“.

Poté na pódium vystoupila Cynthia Erivo a provedla „In the Air Tonight“ od jejího pomalého, zlověstného gradování až k samotnému vyvrcholení, zatímco za bicí soupravou seděl Travis Barker. Když přišel moment legendárního přechodu, Barker se vrhl na bicí jako člověk, který si plní celoživotní sen: ten samý kluk, který kdysi vyklepával tenhle rytmus ve vzduchu, ho nyní hrál naživo pro člověka, který už to sám dělat nemůže. Phil Collins vstal ze svého místa a začal tleskat — už bez holí.

Chris Rock dostal nelehký úkol vystoupit na pódium hned po tomto triumfu. Ani se nesnažil předstírat, že je to pro něj snadné: „Ona to sakra udělala pro nás všechny,“ prohlásil komik a dodal, že Collins už odhodil své hole a v zákulisí vesele tančí

Poté Rock připomněl jeden z nejbláznivějších momentů v historii cen Grammy. Na ceremoniálu v roce 1998, poté co Wu-Tang Clan prohráli v kategorii nejlepší rapové album Puff Daddy (Puff Daddy), zesnulý Ol’ Dirty Bastard vtrhl na pódium a prohlásil, že „Wu-Tang je pro děti“. Chris Rock, který byl toho večera v sále, utrousil k tehdejšímu vítězi jedovatou poznámku: „Který rozhodně není pro děti,“ řekl. „Jen konstatuji fakt: historie to dokázala.“

Nicméně Rock nepřišel jen kvůli stand-upu. Zavzpomínal, jak v roce 1993 debutové album Enter the Wu-Tang (36 Chambers) hřmělo z každého auta a každého pouličního obchůdku po celém New Yorku: „Wu-Tang přepsali pravidla hip-hopu a udělali to bez podpory obrovského průmyslového stroje. Ti kluci vzali své drsné pouliční příběhy a samply z filmů o kung-fu a vytvořili něco, co svět ještě nikdy neviděl.“

Komik obzvláště vyzdvihl geniální obchodní model lídra kolektivu RZA, který umožnil každému členovi podepsat vlastní sólové smlouvy a přitom zůstat součástí Klanu: „Vybudovali celý svět a pozvali tam všechny. Wu-Tang neopustili Staten Island — vzali ho s sebou.“

Všech osm žijících členů skupiny se vyhrnulo na pódium v doprovodu plnohodnotného jazzového orchestru a spustili směsici, do které patřily „C.R.E.A.M.“ a hit ODB „Shimmy Shimmy Ya“. Method Man shrnul celý smysl večera do jedné věty: „Ušli jsme cestu od zákazu v rádiu až do Rock and Roll Hall of Fame“».

Megan Thee Stallion představila Queen Latifah (Queen Latifah), přičemž dala vlastní definici tomuto titulu: „Slovo “královna” ztělesňuje sílu, sebevědomí a vytrvalost.“

„Když Queen Latifah vstoupila na scénu koncem 80. let, hip-hop byl prakticky výhradně mužským teritoriem,“ poznamenala Megan. „K ženám se často přistupovalo jako k doplňkům, a ne jako k rovným.“ Poté dodala stranou: „Dnes je to místy stále stejné. Ale my jsme to napravily.“

Sál se zasmál, ale sdělení zasáhlo přesně cíl. Svým trackem z roku 1989 „Ladies First“, nahraným společně s Monie Love, a později i hitem „U.N.I.T.Y.“ Latifah zasadila přímý úder misogynii v hip-hopu. Megan jí vzdala hold za to, že doslova vykopla dveře pro všechny ženy, které přišly po ní, a následně na tom vybudovala vlastní impérium.

Svou řeč při převzetí ceny „Za raný vliv“ (Early Influence Award) Queen Latifah zcela věnovala ostatním. Zavzpomínala na zkoušky ve sklepích, kde si teenageři vyměňovali rýmy a pilovali své dovednosti jeden na druhém: „Byli jsme děti. Neměli jsme ani ponětí, co sakra děláme. Prostě jsme věděli, že tuhle hudbu milujeme.“ Ale chápali i její sílu: „Věděli jsme, že je schopná změnit finanční budoucnost našich rodin. Věděli jsme, že budeme moci koupit domy našim mámám. Že se budeme moci dostat z našich čtvrtí.“

Nejteplejší slova adresovala MC Lyte: „Kdyby nebylo Lyte, nejsem si jistá, že bych vůbec věřila, že je tohle všechno možné.“

Samotnou MC Lyte, kterou představila Remy Ma, se označila za „b-girl z Brooklynu“ a vyzvala mladé umělce, aby si vytvořili několik zdrojů příjmů. Poté se obrátila k Latifah: „Nic z toho by nedávalo smysl bez tebe. To, kde jsme začínali a jak jsme začínali — dnes se kruh uzavřel.“ Společně zakončily blok společným vystoupením „U.N.I.T.Y.“, tracku Lyte „Ruffneck“ a „Ladies First“, po více než 30 letech znovu obhajující myšlenku ženského sesterství — tentokrát z pódia Rock and Roll Hall of Fame.

Oprah Winfrey se obešla bez velkých epitet při uvádění zesnulého v roce 2005 Luthera Vandrosse, a její projev byl hluboce osobní.

Podle jejích slov jí často dával životní rady: „Holka, vytáhni své nejlepší nádobí pro sebe samu.“

Vzpomínala, jak pozdě večer v 80. letech vyjela ze svého chicagského studia, vložila novou kazetu Vandrosse do autorádia a uslyšela píseň „Power of Love“. Už byla skoro u domu, ale místo aby zabočila na příjezdovou cestu, kroužila kolem bloku, aby si ji poslechla znovu.

„Jsou hlasy, které umí zpívat, a jsou hlasy, které zpívají duší,“ řekla Winfrey. — Vandross nikdy nemusel píseň překřikovat. Věřil něžnosti.“ A tady je to, co se děje, když začne znít „A House Is Not a Home“: „Najednou už nejste ve svém obývacím pokoji. Stojíte na prahu každé lásky, kterou jste kdy ztratili.“

Poté na pódium vystoupil Usher (Usher) s medley, které zahrnovalo skladby „Here and Now“ a „So Amazing“.

Pokud se příběh Phila Collinse stal lekcí přežití, pak Joy Division a New Order poskytli večerní lekci úplného tvůrčího znovuzrození. Trent Reznor vysledoval hudební linii od temného post-punku Joy Division až po kytarově-syntetizátorový taneční parket New Order.

Reznor přiznal, že měl okoukaný koncertní klip režiséra Jonathana Demmeho na píseň „The Perfect Kiss“: „Byl jsem jen jedním z mnoha, kdo studoval tento nákres,“ řekl a poté vyjmenoval další žáky: U2, Radiohead, The Cure, The Killers, Nirvana, Depeche Mode.

Baskytarista Peter Hook byl jediným členem původní sestavy na ceremoniálu. „Jsem tu sám, ale nejsem osamělý,“ pronesl větu s jasným podtextem vzhledem k jeho dlouholetým sporům s bývalými kolegy z New Order. Osamělý skutečně nezůstal. Frontman Deftones Chino Moreno, který vybudoval svou kariéru na hraně mezi tvrdostí a křehkostí, se k němu připojil při provedení legendární „Love Will Tear Us Apart“. A zpěvačka CHVRCHES Lauren Mayberry, oddaná synth-popu celou duší, zazpívala „Bizarre Love Triangle“. . Hook jim poděkoval za to, že udělali „starého muže skutečně šťastným“.

Zpěvačka Sade (Sade) také ceremoniál vynechala. Po úvodním projevu Andry Day dostala vycházející britská hvězda Sienna Spiro nelehký úkol — interpretovat kultovní „Smooth Operator“.

. Ostatní laureáti dostali lakoničtější minuty slávy. Celia Cruz se stala první umělkyní v historii Síně slávy, která zpívala převážně ve španělštině, a Fela Kuti — prvním rodákem z Afriky; spolu s nimi do síně vstoupil průkopník country rocku Gram Parsons. Společně s Rickem Rubinem obdrželi cenu „Za hudební mistrovství“ autorka filadelfského soulu Linda Creed, producent Arif Mardin a legendární Jimmy Miller, který produkoval The Rolling Stones v jejich zlatém období od Beggars Banquet až po Exile on Main St.

Televizní moderátor Ed Sullivan byl posmrtně oceněn cenou Ahmeta Erteguna za to, že vpustil rock-and-roll do obývacích pokojů celé Ameriky.

Jako poslední na pódium vystoupil ten laureát, který o tom snil víc než všichni ostatní.

Cesta Billyho Idola do Rock-and-rollové síně slávy začala špatným zápisem ve školním deníku. „Povaleč (Idle). Neaktivní, nepoužívaný k určenému účelu, nemající žádný skutečný cíl nebo hodnotu,“ přečetla z tribuny Gwen Stefani. Kdysi dávno napsal učitel chemie toto slovo do hodnocení žáka jménem William Broad. Brod proměnil školní urážku ve svůj umělecký pseudonym. O půl století později se údajně neiniciativní školák stal členem Rock and rollové síně slávy.

Stefani, která vystoupila na pódium spolu s baskytaristou No Doubt Tony Kanalem, zavzpomínala, jak v létě roku 1984 jela autobusem na pláž Huntington Beach a slyšela píseň „Eyes Without a Face“, která duněla z boomboxů podél celého pobřeží: „Byla to čistá euforie,“ přiznala. Neměla tušení, o čem se v té písni zpívá, ale na tom vůbec nezáleželo. A pak tu byla ta image: vlasy naježené do špiček, kůže, rukavice bez prstů a typický křivý úšklebek. „Byl to krasavec. Byl stylový. Byl šíleně sexy,“ řekla Stefani. „A dokonale rebelsky.“

Jako první převzal cenu dlouholetý kytarista Steve Stevens, který vzdal hold své „šestistrunné bohyni“ a zavzpomínal, jak jeho rodiče trpělivě poslouchali jeho covery Joni Mitchell a Jamese Taylora přesně do dne, než si pořídil pedál fuzz a nezačal celé dny trápit „Purple Haze“. Označil Idola za skvělého skladatele a „opravdového, zatraceně cool profíka“.

Poté k mikrofonu přistoupil sám Billy Idol, nasadil si své tmavé brýle a pronesl nečekaně upřímnou řeč na obhajobu punku jako filozofie svobody: „Říkali nám, že žádná budoucnost neexistuje, ale my jsme našli svůj kmen. A vytvořili jsme punk rock a vydali se svou vlastní cestou.“ Punk, dodal, „byl a zůstává úžasně tvůrčí silou“.

Poděkoval své rodině, starým kolegům z kapely Generation X a především Stevu Stevensovi, když prohlásil, že si nedokáže představit uvedení do Síně slávy s nikým jiným. Mladé generaci zanechal odvážnou výzvu: „Jděte a udělejte nemožné možným. Zjistěte, kdo jste. A buďte sami sebou.“ A svou řeč zakončil hlavní frází celého večera: „A teď jdu pařit s Wu-Tang Clan!»

Ihned poté Idol a Stevens společně s baskytaristou Billym Morrisonem rozpoutali v sále hit „Rebel Yell“, načež se na pódium vrátila Gwen Stefani pro společné vystoupení „Eyes Without a Face“.

Nicméně poslední slovo přece jen nepatřilo Idolovi. Na pódium vyšel Chuck D (Chuck D), aby oznámil další velkolepé překvapení: legendární shledání Run-DMC a Aerosmith s Chadem Smithem za bicími, kteří zahráli kultovní Walk This Way — skladbu, kterou svého času koprodukoval právě Rick Rubin.

Večer skončil přesně tam, kde začal.

Rick Rubin měl naprostou pravdu. Rock'n'roll nelze zabít. Minimálně tu sobotní noc se tento starý rebel rozhodně nechystal odejít potichu.