„Přiznal, že nesnáší svůj vlastní hlas“: Martin Barre o Hendrixovi, Jacku Whiteovi, McCartneym a životě prožitém s kytarou

Vydání autobiografie Martina Barreho se stalo podnětem k hlubokému rozhovoru o hudbě, skromnosti, legendách a celoživotní cestě.

Pár dní po slavnostním uvedení The White Stripes do Rock and Roll Hall of Fame Martin Barre ještě neví, že Jack White veřejně označil Jethro Tull za jeden ze svých zdrojů inspirace. Poté, co se o tom dozvěděl, bývalý kytarista kultovní kapely reaguje klidně, ale upřímně radostně.

„To je úžasné,“ usmívá se Barre. „Jack White je vynikající hudebník. Vždy jsem s obrovským respektem přistupoval k tomu, co udělali The White Stripes. Stejně jako moje rodina.“

Pro člověka, který téměř 45 let formoval zvuk Jethro Tull, taková slova nezní jako překvapení, ale jako potvrzení významu ušlé cesty. Barre mluví ze svého domu v Lancashire, dívaje se na vřesoviště, rozvážně a bez patosu.

Za sebou má kolem dvaceti alb s Jethro Tull – včetně takových milníků jako Aqualung, Thick As a Brick a War Child. Od roku 2013 pokračuje v tomto odkazu se svou skupinou, vydal osm sólových desek, aktivně koncertuje a spolupracoval s Mickem Abrahamsem, Clivem Bunkerem, Paulem McCartneym, Johnem Wettonem a Chickem Churchillem.

„Jsem nesmírně hrdý na to, čím bylo Jethro Tull,“ říká. „Když hudebníci nové generace uznávají tento vliv, chápete: zanechali jsme stopu. A to je skutečně cenné.“

V 78 letech Barre shromáždil své zkušenosti v knize A Trick of Memory: The Autobiography of Jethro Tull’s Guitarist, která již vyšla ve Velké Británii. Na 182 stranách vypráví o dětství v nepříliš bohatém Birminghamu, prvních krocích v hudbě a cestě na světová pódia.

Vzpomíná na otce – inženýra a neúspěšného jazzového klarinetistu, jehož láska k hudbě se přenesla na syna – a starší sestru Jeanne. Zvláštní pozornost je věnována 60. létům: práci v R&B skupinách, hře na saxofon, flétnu a kytaru, setkáním s idoly éry a vstupu do Jethro Tull v roce 1968.

Kniha je napsána stručně, ale výstižně. Obsahuje mnoho anekdot, samostatných vsuvek „A Tull Tale“, seznamů oblíbených skladeb a samozřejmě podrobných vyprávění o nástrojích a vybavení – od první kytary Dallas Tuxedo a zesilovače Watkins Dominator až po ironickou kapitolu „Kytary, zesilovače a mučicí nástroje“.

Proč tato kniha vznikla?

„Každý má svůj příběh,“ vysvětluje Barre. „Nejsmutnější je nezanechat ho po sobě. Netvrdím, že můj příběh je důležitější než jiné, ale chtěl jsem ho zachovat pro ty, které zajímá, jak události 50., 60. a 70. let vedly k tomu, kým jsem se stal.“

Hlavní důraz je kladen na raná léta. Pozdní období Jethro Tull je podle Barreho již dostatečně podrobně zdokumentováno.

„Právě tehdy vše mělo obrovský význam. Časem začnete více oceňovat osobní, tiché okamžiky.“

Navzdory vystoupením na Shea Stadium, desetitisícovým koncertům v Madison Square Garden, festivalu Isle of Wight a pódiu Royal Albert Hall se Barre nepovažuje za rockovou hvězdu.

„Jsem hrdý na tuto zkušenost, ale nežiji minulostí. Když večer zavřu dveře, jsem prostě obyčejný člověk.“

Kniha se záměrně nestává skandálními pamětmi.

„Chtěl jsem upřímnost a pozitivitu. Drby jsou prázdné. Časem se i těžké události dají vidět jinak.“

Některé příběhy byly vědomě vynechány.

„Možná pro druhý díl,“ směje se.

Zvláštní místo zaujímá rodina. Rodiče podpořili jeho volbu stát se hudebníkem, i když se vzdal obvyklé cesty vzdělání.

První impuls ke hře na kytaru Barre dostal, když viděl vystoupení Mike Sheridan and the Nightriders.

„Kytara se stala mou zbraní a symbolem svobody,“ vzpomíná.

Zdůrazňuje, že nebyl zázračné dítě. Učení šlo pomalu, bez učebnic a video lekcí.

„Sám jsi objevoval nástroj – a on se stal tvým.“

Silný dojem zanechávají vzpomínky na Jimiho Hendrixe: první poslech dema „Purple Haze“ a společné koncerty v roce 1969.

„Byl neuvěřitelně skromný a přiznal, že nesnáší svůj hlas. Bylo to ohromující a velmi poučné.“

Ne všichni idoly se ukázali jako ideální, přiznává Barre, ale každá zkušenost něčemu učila.

Vyhýbá se přímému kopírování cizích stylů, dává přednost inspiraci, která nutí k růstu. Výjimkou byl Leslie West.

„Inspirovalo mě ne kopírování, ale jeho vztah k hudbě a radost na pódiu.“

Samostatná kapitola je věnována tajnému projektu s Paulem McCartneym v roce 1987.

„Bylo to zároveň děsivé a magické. Taková zkušenost člověka změní.“

Když mluví o Jethro Tull, Barre zdůrazňuje atmosféru spolupráce a vzájemného respektu.

Dnes aktivně koncertuje, plánuje nové nahrávky a nehledá souhlas.

„Plný sál je nejlepší zpětná vazba,“ říká.