„Kytara, která změnila vše: jak Mark Knopfler vytvořil legendu Brothers In Arms — a proč by bez Les Paul ten album nebyl“

Téměř o čtyři desetiletí později Mark Knopfler vnímá Brothers In Arms jako něco vzdáleného: deska, která z něj udělala největší rockovou hvězdu poloviny 80. let, mu dnes připadá jako dědictví jiné doby a jiného člověka — vousatého kytaristy v červené čelence, v němž se 76letý hudebník sotva poznává.

Někdy, ještě předtím než před šesti lety definitivně odešel z pódia, Knopfler na sólových koncertech vytáhl některé písně — například mocnou Money For Nothing v newyorské Madison Square Garden v roce 2019. Ale o albu samotném nikdy nemluvil rád — ani v době jeho celosvětového triumfu.

V jednom ze vzácných rozhovorů v roce 1995 Knopfler mluvil o úspěchu Brothers In Arms téměř lhostejně: shoda okolností s příchodem CD disků, „náhodná shoda okolností“, jak to vyjádřil. Kdyby nebylo tohoto alba — prorazilo by jiné.

Od té doby se vždy vyhýbal rozhovorům o desce, které se prodalo přes 30 milionů kusů, a definitivně utnul veškeré pokusy o znovusjednocení skupiny Dire Straits. V důsledku toho lze narazit na mladé fanoušky rockové hudby, kteří o existenci tohoto giganta 80. let ani neslyšeli.

Ale čas dělá své: fanoušci Dire Straits dospívají a jejich kupní síla roste. Proto 40leté jubilejní vydání Brothers In Arms vypadalo téměř nevyhnutelně — a letos se stalo luxusním dárkem: ideální zpracování s tou slavnou vznášející se National Style ’37 a bonusové koncertní CD ze San Antonia.

Neočekávané bylo něco jiného: Knopfler, jeho věrný baskytarista John Illsley a další lidé z blízkého okruhu Dire Straits souhlasili s rozhovorem přímo v British Grove — studiu Knopflera v Londýně. A tak se v teplý den v útulném studiu 2 setkává novinář s mužem, který kdysi změnil kytarovou hudbu.

První vzpomínky

Knopfler je zpočátku zdrženlivý, ale ledy rychle tají: stačí vyměnit vtip „jen kytaristé pochopí“ o nemožnosti hrát v křesle s područkami — a rozhovor uhání napříč desetiletími.
Přiznává:

„Snadno se řekne: „Ó, nic zvláštního“. Ale když si vzpomeneš, kolik Brothers In Arms znamenal lidem, chápeš, proč jsme teď tady“.

Illsley, vzpomínající na začátky práce na albu, nás přenáší do malého domku v Holland Parku, kde se sešel tým: Mark, John, klávesisté Alan Clark a Guy Fletcher, a bubeník Terry Williams, který udával rytmus na kartonové krabici.

Písně měly různou náladu — od lehkosti Walk Of Life po vážnost Brothers In Arms. Illsleyho baskytarové linky většinou doplňovaly hluboké tóny, které Mark vybrnkával palcem.

Hudební spektrum

Materiál nového alba byl neobvykle pestrý:

• So Far Away kombinoval teplý groove a futuristické zvuky Synclavier.

• Your Latest Trick — noir-jazz s důrazem na saxofon a atmosférické aranžmá.

• Walk Of Life — směs rockabilly a energického boogie.

• A samozřejmě — protiválečné plátno Brothers In Arms a firemní riff Money For Nothing.

   

Knopfler vysvětluje ten poslední takto:

„Je to skoro dvouprstové boogie. Poslouchal jsem hodně ZZ Top — věci jako Gimme All Your Lovin’. Riff je jednoduchý, ale musíš umět skrýt přebytečné tóny a hrát jen ty potřebné“.

Ale Illsley dodává:

„Všichni si myslí: „Snadno zahraješ“. Ale skoro jsem nepotkal kytaristy, kteří to dokážou zahrát jako Mark».

Ty samé první čtyři tóny

Na koncertech Knopfler málokdy reprodukoval nahrávky doslovně — kromě úvodu Brothers In Arms.
Vysvětluje:

„Ty čtyři tóny jsou jako nábytek v místnosti. Pokud zahraješ jinak — lidé poznají, že něco není v pořádku“.

Ale sloky jsou chytrá skládačka. Každé opakování se lehce mění: jiný akcent, „modrý“ bluesový posun — a nálada se mění. Klasickým hudebníkům tyto jemnosti často nejdou.

Montserrat: ráj v dešti

Dire Straits vyrazili do studia AIR na ostrově Montserrat v zimě 1984. Ale ráj nebyl dokonalý: tropické deště bušily do střechy šest týdnů v kuse a zvukař Neil Dorfsman nespokojeně brblal, že práce postupuje příliš pomalu a zvuk je „příliš temný“.

To není divu — vždyť v tomto období Knopfler skoro nepoužíval svou oblíbenou Fender Stratocaster ’61. Kytarový technik Ron Eve vzpomíná:

„Vytáhl ji párkrát, ale ostatní jeho nástroje dávaly potřebný charakter. Tento Strat byl skoro „partcaster“ a Mark cítil omezení“.

Hlavní hrdina alba — Gibson Les Paul ’59 Reissue

Brothers In Arms se stal tím okamžikem, kdy Knopfler poprvé vsadil na vintage Gibson Les Paul (replika ’59).

Eve vypráví:

„Nástroj jsme našli u Rudy’s Music v New Yorku. První věc, která mě zasáhla, byl hmatník: ne moc tlustý, ne moc tenký. A zvuk — neuvěřitelný“.

Později sám předělal elektroniku na rozfázování v duchu „Petera Greena“ — aniž by se Marka ptal.

Právě tento Les Paul definoval zvuk Brothers In Arms a Money For Nothing: hustý, táhlý, dramatický.

Illsley doplňuje:

«Stratocaster — jako baletka. A Les Paul — nástroj s těžkým emocionálním nábojem. Pro titulní skladbu byl jedinou správnou volbou“.

Eve říká:

„Doslova jsem Marka tlačil k tomuto zvuku. Proto všechno klaplo“.

Ale ne jen Les Paul tvořil historii

Pro ostatní skladby se hodily jiné nástroje.

• Walk Of Life — firemní „telecasterový“ lusk jeho Schecter ve stylu Tele ’83.

• The Man’s Too Strong — zvonivý kovový hlas National.

• Pověsti o Les Paul Junior na Money For Nothing — mýtus: ten se tam nepoužil.

Zesilovače, pedály a divné synth-kytary

Knopfler používal:

• zesilovač Eve — Marshall JTM45, inspirovaný albem Johna Mayalla,

• kabinet Laney 4x12,

• a jen jeden pedálový efekt: Cry Baby na Money For Nothing.

Nejneobvyklejším zařízením byl Roland synth pro kytaru. Ale Knopflerovi nevyhovoval: jeho měkký lehký úhoz prostě s technologií nefungoval, a party odehrál hostující hudebník Jack Sonni.

Mistrova sebekritika

U stolu ve studiu sedí muž, jehož sóla se dávno stala součástí hudební historie. Ale Knopfler o sobě mluví skromně:

„Říkali mi kytarový hrdina — a bylo mi to trapné. Nikdy jsem se nepovažoval za velkého hráče. Prostě za člověka, který se snaží zahrát své písně“.

Přiznává, že až u Brothers In Arms začal skutečně chápat timing: inženýři roky říkali, že spěchá, a on se hádal.

Turné a důsledky slávy

Album se stalo všudypřítomným od května 1985. Světové turné bylo úchvatné — a vyčerpávající. Illsley vzpomíná:

„Bylo to neuvěřitelné. Ale těžké — Mark to odnesl nejvíc. Sláva komplikuje každodenní život“.

Knopflera pozornost vždy tížila:

„V Manchesteru na mě křičeli: „Jsi na vrcholu!”. Ale nikdy jsem se „na vrcholu“ necítil“.

Shrnutí

Rozhovor se chýlí ke konci. Zeptat se Marka, jestli Brothers In Arms poslouchal naposledy — znamená získat téměř zděšený pohled:

„Nikdy. Proč bych doma poslouchal sám sebe? Život je i tak dost dramatický…“